Závěrečná řeč obhajoby
07.05.2026 09:04
JUDr. Červenka:
Vážená paní předsedkyně, vážený senáte,
za obhajobu začnu stručným zhodnocením provedené důkazní situace. Obhajoba se domnívá, že všechny provedené důkazy při hlavním líčení nedaly a ani v podstatě dát nemohly zcela jasnou odpověď, co se přesně stalo v té kritické vteřině, v těch vteřinách okamžiku v restauraci Monarch. Provedené důkazy však dle našeho názoru minimálně zanechávají významné pochybnosti v tom, že události mohly proběhnout tím způsobem, jak je podává pan obžalovaný a někteří další slyšení svědci. Verzi pana obžalovaného především potvrzuje jeho přítelkyně, svědkyně Staňková. Je samozřejmě jasné, jak už i paní státní zástupkyně naznačila, že její výpověď lze chápat jako výpověď účelovou, nicméně obhajoba se domnívá, že ona vypovídala spontánně bez jakéhokoli kontaktu s obžalovaným po tom skutku, nemohla být ovlivněna po zadržení pana obžalovaného, na místě činu se s ním nesetkala a v podstatě i paní státní zástupkyně vyzdvihla nestrannost a zásadní důkaz ve výpovědi svědkyně Fučíkové, která v závěru své výpovědi uvedla, že nahoře po celé události seděla s přítelkyní pana Ďurička a tato ji sdělila, že ho Kočka praštil, ale on že neměl střílet. Toto vyjádření směrem ke svědkyni Fučíkové znamená pro obhajobu v podstatě důkaz nestrannosti svědkyně Staňkové, neboť toto by si musela vymyslet a nemohla se s panem obžalovaným o tomto tvrzení nějak domlouvat. Verze obžalovaného je dále prokazována výslechem znalce z oboru soudního lékařství pana primáře MUDr. Hladíka, který jako nejpravděpodobnější verzi vzájemného postavení obžalovaného a poškozeného označil verzi obžalovaného. To znamená jeho pololeh či polosed na lavici a postavení poškozeného nakloněného nad jeho osobou. Stejný závěr v podstatě je i závěr balistika, přibraného znalce pana Ing. Tůmy, především zjištění, že maximální vzdálenost při střelbě byla do 50 cm a to při třetím výstřelu, u toho prvního byla okolo 15 cm. Oproti tomu, co jsme v průběhu přípravného řízení slyšeli především ze strany pana zmocněnce poškozených, nebudu zabíhat do té medializace, ale lze říci, že v průběhu důkazního řízení bylo zjištěno, že obžalovaný nestřílel žádnými speciálně upravenými náboji s vyšším účinkem trhavosti, že poškozený rozhodně obžalovanému nic nešeptal do ucha, obžalovaný není rentiérem ze svého údajného dlouholetého působení ve zbrojním průmyslu a je už vysloveně nesmyslná spekulace uveřejněná v tisku, že dítě, které čekala svědkyně Staňková, je ve skutečnosti dítětem poškozeného. Dle obhajoby je zcela zásadním důkazem a nezaujatým svědkem, který potvrzuje verzi pana obžalovaného, slyšený svědek Hercík. Toho nemohla obhajoba žádným způsobem ovlivnit do okamžiku jeho výslechu před orgánem PČR, neznala tohoto svědka a tento svědek viděl pana obžalovaného vycházet ze suterénu restaurace s viditelným zraněním na horní čelisti pod nosem. Tento svědek sám osobně i pana obžalovaného zadržel v okamžiku, kdy restauraci se chystal opustit. Zadržel ho způsobem, který popsal a který potvrzují i slyšení svědci, svědek Madaras a svědek Erben majitel restaurace, to je že na něj v podstatě skočil, srazil ho a vyloučil, že při tomto zadržení se mohl udeřit do hlavy, resp. do obličeje. Oproti tomu byl slyšen ten barman nebo vyhazovač z restaurace naproti, svědek Maleček, který byl slyšen až s určitým časovým odstupem na návrh pana zmocněnce poškozených, který uváděl, že zcela přesně viděl, jak obžalovaný na útěku z té restaurace zcela sám spadnul bez jakéhokoli zavinění a byl v tuto chvíli od něj nejbližší pronásledovatel vzdálen, pokud jde o výslech na policii nejméně 5 metrů, pokud jde o výslech zde u soudu nejméně 4 metry, ale vždy na takovou vzdálenost, aby nemohl mít jakoukoli vinu na tomto pádu. Zmocněnec poškozených navrhl k výslechu, dnes zdůvodnil jakým způsobem a že zcela bez jakéhokoli ovlivnění, svědka Vlastu, tento svědek dnes mimo jiné části jeho vystoupení uvedl i to, že při odchodu obžalovaného s místa činu při vstupu na schodiště restaurace byl zcela v pořádku, neměl žádné viditelné zranění na obličeji, naopak v jeho mimickém vyjádření obličeje bylo vidět jakési uspokojení z dobře vykonané činnosti. Posléze obžalovaný vyšel schody, svědek Vlasta dále vyloučil, že na těchto schodech jakkoliv upadl, k dotazům mého kolegy, a v okamžiku, kdy vyšel schody, byl spatřen svědkem Hercíkem, jak již je zraněn pod nosem viditelným zraněním. Tato chvilková chůze po schodech je poměrně záhadná, jakým způsobem si obžalovaný při této chůzi mohl způsobit viditelné zranění. Obhajoba v tomto případě vylučuje, že by to mohlo být sebepoškozování jakoukoli destrukcí působící vůči vlastnímu obličeji, neboť tato by zřejmě již tím svědkem dole nebo svědkem nahoře musela být vidět. Výpovědi svědka Hercíka ohledně následného zadržení jsou dále potvrzovány majitelem restaurace a číšníkem svědkem Madarasem. U jeho výpovědi se chci pozastavit pouze tolik, že pokud by bylo pravdou chování obžalovaného po zadržení a jaksi hodnota či počet vypitého alkoholu, domníváme se, že by muselo být zjištěno ve velice větším množství, už by to bylo na hraně otravy alkoholem. Obhajoba hodnotí i výpovědi svědků, kteří přímo byli na místě činu a přímo seděli u stolu, kde k tragické události došlo. Bohužel se domníváme, že nejvíce přítomní svědci svědek Šlajer a svědkyně Hanáková mají dle našeho posouzení zdaleka nejmenší vypovídací hodnotu k této události. Je-li to způsobeno množstvím požitého alkoholu, snahou přijatelnou formou měnit fakta ke svému prospěchu nebo pouhou neschopností tyto fakta reprodukovat nevíme, a ponecháme to na úvaze soudu. Dovolíme si však upozornit na jeden malý detail vyplývající z výpovědi svědka Šlajera, který uvádí, že v okamžiku, kdy přišel poškozený Václav Kočka mladší ke stolu a naklonil se k panu obžalovanému, nechtěl poslouchat, co mu jde šeptat a otočil se směrem ke své přítelkyni Hanákové. Tento malý detail je totiž v rozporu s výpovědí slyšeného svědka pana Václava Kočky staršího, který stejně tak říká, že v ten okamžik se otočil a začal si povídat s panem Šlajerem, čili ani jeden z nich neviděl ten vzájemný nešťastný kontakt, který vyústil ve smrt poškozeného. Dále bych chtěl připomenout, že znalec primář MUDr. Hladík ve své znalecké výpovědi u soudu uvedl, že verze střelby tak, jak je podávána především svědkyní Hanákovou, ale i svědkem Šlajerem, verze vzájemného postavení obžalovaného a poškozeného je zcela nesmyslná a znalec k této verzi nepřihlížel. Především zde uvádím svědkyni Hanákovou, která i opakovaně tvrdila veřejně, že obžalovaný střílel do ležícího poškozeného v okamžiku, kdy již ležel na zemi.
Dále se chci vyjádřit k provedení výslechu znalce psychiatra MUDr. Kubeje, kterého skutečně považujeme za extremně zaujatého ze zcela nám neznámých příčin, osobu která byla od počátku přítomna vyšetřovacím úkonům, zúčastnila se rekonstrukce a z celého jejího vystupování bylo patrné, že straní verzi v obsahu sdělení obvinění. To nám ostatně pan znalec sám řekl, že ke zpracování znaleckého posudku přistupuje takovým způsobem, jakoby obviněný byl vinen. Domnívám se, že toto samotné hodnocení už jeho osobu svým způsobem znehodnocuje ve vztahu k provedenému trestnímu řízení. Dále nebývá zvykem, aby přibraný znalec sám inicioval přibrání znalce z jiného oboru, aby nějakým způsobem zhodnotil či potvrdil jeho myšlenku, že obžalovaný si sám svým vlastním jednáním destruktivním vůči vlastní osobě mohl způsobit zranění, které u něj bylo objektivně zjištěno. Domníváme se, že tento znalec v posudku uváděl i vysloveně nepravdivý údaj, kdy máme na mysli údaj o vyloučení otřesu mozku neurologem, kdy bylo zjištěno a k našemu dotazu v rámci hlavního líčení i tvrzeno, že k tomu neměl žádný lékařský podklad, neměl k tomu žádnou zprávu, pouze se domníval, že něco takového mělo být. Jako vrchol jednání znalce pak považuji jeho odmítnutí odpovědi na otázku mého kolegy, aby vyjádřil jakým způsobem dospěl k hodnocení osoby pana obžalovaného s těmi hysterickými nebo histriónskými rysy, kdy panu kolegovi vysvětlil, že na to mu odpovědět nemůže, neboť tuto odpověď obhájci nepochopí, věci nerozumí a nemá potřebné množství vzdělání. Oproti tomu sám pan znalec nám opakovaně stačil sdělit, že má sám čtyři atestace z lékařské vědy. Oproti tomu hodnotíme velmi pozitivně a korektně výslech dnes slyšené znalkyně paní PhDr. Tůmové, kdy je zřejmé, že obžalovaný v nastalé kritické situaci měl několik možností řešení vzniklé situace, vždy však velice, velice krátké množství času. V zásadě řekla, že mohl situaci řešit útokem nebo únikem, popsala nám i způsob, jak myslela ten únik. Já zde zmíním panem zmocněncem tolik kritizovaný posudek JUDr. Náchodského. Samozřejmě obhajoba využila práva, která už několik let má, zadala ve věci zpracování dvou znaleckých posudků a jeden znalec je nám vyčten paní státní zástupkyní, druhý znalec panem zmocněncem, vždy jde o znalce velmi renomované, řekl bych dlouholeté bývalé policisty, a asi oba dva s panem kolegou z praxe známe, že pan JUDr. Náchodský v mnoha případech zpracovává posudky na základě přibrání policií a posudky, které usvědčují osoby, které trestný čin spáchaly. Nedovolím si pochybovat o objektivitě tohoto znalce a jak kolega při jeho výslechu výslovně zdůrazňoval, znalec samozřejmě pracoval s hypotézami a odpovídal na otázky zadané obhajobou, ale domníváme se, že od toho je úkol obhajoby a ty provedené důkazy bude posuzovat samozřejmě soud.
Znalec JUDr. Náchodský, nebudu ten posudek rozebírat podrobně, ale v každém případě vyplývá, že možnost úniku nebo útěku z toho místa byla v podstatě vyloučena, nacházel se v tom oblíbeném pojmu prostorové pasti, neboť nemohl nikam utéci z místnosti, nemohl přeskočit svou těhotnou partnerku a v podstatě byl umístěn v poloze sedícího pod stojícím a i fyzicky, byť opět zde již bylo posuzováno, že v podstatě byly oba dva de facto stejných postav, tak my se domníváme, že náš klient, pan obžalovaný, byl drobnější postavy a méně silné než poškozený. Navíc to bylo vše za situace, kdy vedle sebe měl těhotnou přítelkyni a jak uvádím, bohužel měl u sebe i zbraň, kterou byl zvyklý nosit a domníváme se, že jsme si plně vědomi, že i vědět jakým způsobem se používá, jak má být zajištěna a paní znalkyně dnes zcela přesně vysvětlila, proč situaci zřejmě vyhodnotil tím způsobem, jak ji vyhodnotil. V rozhodujícím okamžiku volil pod vlivem všem okolností cestu útoků, cestu za použití zbraně. Já se zcela domnívám, že pokud by pan obžalovaný měl možnost delší volby, pokud by tu volbu měl vážit znovu, nikdy by to neudělal a dal by vše co má, aby tuto volbu mohl zopakovat, aby mu taková volba byla umožněna. Ostatně to opakovaně sám vyjádřil včetně osobní omluvy poškozeným, otci zastřelého i jeho synovi.
Mgr. Veverka:
K tomu skutkovému stavu bych chtěl uvést především tolik. V závěrečné řeči paní státní zástupkyně zaznělo, že ten úder pana poškozeného vůči panu obžalovanému nebyl prokázán. Chtěl bych jen připomenout základní zásadu trestního řízení, která spočívá v tom, že je to obžaloba, kdo musí prokázat, že obžalovaný je vinen a není to obhajoba, kdo musí prokázat, že obžalovaný je nevinen. To „důkazní břemeno“ a dovolil bych si v tomto směru použít ten civilní termín „leží na obžalobě“. Samozřejmě my jsme se snažili a snažíme se i nadále v průběhu trestního řízení prokázat skutečnosti, které prospívají panu obžalovanému, ale je třeba skutečně vzít v úvahu, že prokazovat nevinu není třeba. Chtěl bych zde říci, že ani by nebylo třeba, aby ten úder byl prokázán, ale pouze se musíme zabývat tím, zda ten úder je vyvrácen. Ten úder provedeným dokazováním, resp. úder prvý, pak úder druhý, tak jak o nich hovoří pan obžalovaný a svědkyně Staňková nebyly provedeným dokazováním vyvráceny, protože neexistují důkazy, které by tuto skutečnost, tyto události vyvracely. Spíše naopak jsou zde důkazy, které o tom, že k těm úderům došlo, svědčí. To je výpověď obžalovaného, která je důkazem vždy a ne jenom za nějakých podmínek, výpověď obžalovaného před soudem je důkazem v trestním řízení, stejně tak jako výpověď svědků, byť jaksi nějakým způsobem osobně blízkých obžalovanému. Ale není zde žádný důkaz, který by vyvracel, že k tomu úderu došlo, totiž z těch výpovědí, tak jak jsme je zde před soudem slyšeli, vyplynulo, že on totiž tu událost, kterou líčí pan obžalovaný a svědkyně Staňková mezi obžalovaným a poškozeným, nikdo pořádně neviděl. Jak jsme už slyšely v rámci přednesu předřečníků, svědek pan Kočka starší se díval jinam a otočil se až po výstřelech, svědek pan Šlajer se díval jinam a otočil se až po výstřelech, svědkyně Hanáková sice tvrdí, že se dívala, ale vypovídá takové skutečnosti, které jsou vyvráceny objektivně provedeným dokazováním, a to především výpovědí znalce pana primáře Hladíka, který označil její výpověď za technicky nepřijatelnou, svědek Kočka nejmladší říká, že v době, kdy jeho otec, poškozený, prohlásil tu větu „nebuď drzý“, stál za ním a posléze se tedy přesouval vpravo, tento svědek možná mohl něco vidět, ale rozhodně o tom nehovoří a nám se skutečně jeví to jeho vysvětlení, že se posunoval z důvodu existující hádky mezi obžalovaným a jeho přítelkyní, za určitý zastírací manévr a jsme skutečně přesvědčeni i tom, že svědek něco tají. Z těchto výpovědí nelze učinit závěr, že k tomu úderu nedošlo. Soud má dále k dispozici svědkyni Fučíkovou, která to sledovala zezadu, poměrně ilustrativní bylo to, když v rámci rekonstrukce na místě činu se umístila kamera do místa, kde slečna Fučíková podle svého tvrzení stála a jaksi ona toho skutečně také moc neviděla. To lze vyvodit i z toho, že ona tvrdí, že levou ruku neviděla vůbec, protože poškozený byl jaksi nějakým způsobem nalepen na ten sloup po levé straně, a pravou ruku viděla jen zčásti, připustila, že s ní mohl něco dělat, ale tedy žádné velké nápřahy. Tady je třeba u toho se zastavit, že pan obžalovaný žádné nápřahy netvrdí, tvrdí, že ten úder byl beznápřahový a jedním z důvodů, proč jsme nechávali vypracovat znalecký posudek z oboru sebeobrana, je ten, abychom prokázali, že beznápřahové údery existují a že beznápřehovým úderem, jak cvičený, tak necvičený útočník, dokáže vyvinout poměrně vysokou údernou sílu. Soud bude muset pracovat při hodnocení důkazů i s možností, že poškozený obžalovaného udeřil tím beznápřahovým úderem tím, jak používal pan znalec Náchodský termín „nesignalizovaným“ úderem a z hlediska svědkyně Fučíkové by pak šlo o úder, který ona nemohla vidět, ať už byl veden levou nebo pravou rukou, protože obě dvě ty ruce neviděla, resp. levou neviděla vůbec a pravou viděla jen velmi zčásti. Z tohoto hlediska musí soud hodnotit to, zda ten úder byl vyvrácen nebo ne, a já jsem přesvědčen o tom, že žádným z provedených důkazů ten úder vyvrácen není a naopak je celá řada důkazů, které potvrzují existenci úderu, je to tedy výpověď obžalovaného, je to výpověď svědkyně Staňkové, výpověď svědkyně Fučíkové z přípravného řízení, která bez výslovného dotazu se zabývala tím, zda pan poškozený nedal obžalovanému výchovnou, a jistě ji k tomu něco vedlo a ona to před soudem moc, už zřejmě s odstupem času, nedokázala vysvětlit, ale ten údaj tam ve výslechu této svědkyně z přípravného řízení rozhodně je. V neposlední řadě o úderu svědčí to objektivně zjištěné zranění pana obžalovaného, byť tedy znalcem, se kterým nesouhlasím, označováno za pouhé uškození na těle, ale je jednoznačné, že tedy pan obžalovaný zraněn byl a bude na soudu, aby učinil závěr, jakým mechanismem pan obžalovaný zraněn byl. Nabízí se dvě možnosti, když si vezmeme tu absurdní hypotézu znalce Kubeje, tak se nabízí celkem tři možnosti, tu možnost toho sebepoškození, myslím, můžeme odmítnout už s odkazem na to, co říkal pan kolega Červenka o cestě pana obžalovaného vzhůru po tom schodišti, kdy dole ho vidí pan svědek Vlasta nezraněného, vidí ho i částečně vycházet po těch schodech, aniž by tam někde upadl a už nahoře ho svědek Hercík vidí zraněného, takže tam na sebepoškození nebylo sebemenšího času, a zbývají tedy dvě varianty, a to je možnost zranění při nějakém tom „zadržovacím“ konání těch přítomných osob anebo je zde varianta, že byl zraněn útokem poškozeného. Myslím si, že provedenými důkazy je vyvráceno, že by se mohl pan obžalovaný zranit venku na té ulici. Už říkal kolega o výslechu svědka Hercíka, což je tedy ta osoba, která zachytila pana obžalovaného, a v rámci této výpovědi je vyloučeno, že by tento svědek dal panu obžalovanému pěstí, nebo že by ho srazil obličejem na zem. Sice svědek Maleček říká trochu něco jiného, ale svědek Maleček měl jednoznačně blokovaný výhled parkujícími vozidly, a sice něco jiného říká svědek Madaras, ale když si poslechnete záznam jeho výpovědi, tak on to spíše jen dovozuje, že asi si myslí, že při tom pádu se musel zranit. Ten pád nejenže není prokázán, ale on je skutečně vyvrácen výpovědí svědka Hercíka, a touto vylučovací metodou se musíme dostat k tomu, že to zranění muselo vzniknout u pana obžalovaného už v té místnosti, kde se udála ta nešťastná událost a jak tedy mohla vzniknout jinak než úderem poškozeného. Jsem přesvědčen o tom, že soud nemůže dojít k jinému závěru, při uplatnění základní zásady trestního řízení in dubio pro reo, že nejméně k jednomu, ale spíše ke dvěma úderům mohlo dojít a došlo, protože tyto údery tedy vyvráceny nebyly a spíše jsou prokázány.
K takovému závěru by měl soud dojít už proto, že bez těch úderů totiž ta událost nedává smysl, pak by skutečně zcela absentovala pohnutka nebo motiv na slovní nějakou výtku, která byla prezentována, by ani osoba, i kdyby pan obžalovaný nakrásně trpěl tím, co tvrdí pan psychiatr, že čím tedy trpí, tak tato výtka by ho jistě nevyprovokovala k použití střelné zbraně a ještě třikrát. To znamená, i pokud bude soud uvažovat o motivu, tak ten úder poškozeného je nejvěrohodnějším vysvětlením té události, té střelby.
Zbývá tu podle mého názoru věc, která je po skutkové nikoli jasná, ale minimálně pochybná a je třeba tedy vyložit všechny pochybnosti ve prospěch obžalovaného, tak takto zjištěný skutkový stav tímto myšlenkovým postupem nějakým způsobem právně posoudit z hlediska trestního zákona, tudíž posoudit jej po hmotně právní stránce. Známé ustanovení § 13 tr.zákona, o tom již hovořil i pan kolega Lžičař v rámci přednesu jako zmocněnec poškozeného:
Kdo odvrací hrozící nebo trvající útok, tak jeho konání v tomto směru není trestné, i když by jinak trestné bylo.
Jak jsem o tom hovořil, myslím si, že soud má dostatek jaksi skutkových zjištění k tomu, že tam jakýsi útok poškozeného byl. V návaznosti na tento závěr potom vzhledem k další části ustanovení § 13 tr.zákona musí soud hodnotit, zda šlo o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Byť podmínky nutné obrany jsou v našem trestním právu upraveny dostatečně široce, tak přesto v soudní praxi nejsou dostatečně široce vykládány a především nejsou dostatečně široce chápány laickou veřejností v právním vědomí. Neustále se objevuje názor, že vždycky má být použit stejný prostředek, který použije útočník, tzn. v daném případě u pana obžalovaného se objevuje názor, že i pokud na něj pan poškozený zaútočil pěstí, že pan obžalovaný měl také pěstí odpovídat. Ono je to totiž velice svízelné, my tady posuzujeme jaksi oprávněnost rozhodnutí pana obžalovaného, které musel učinit v rámci nějakých vteřin. Musíme se zabývat tím, co on říká, že tedy dostal silnou ránu do obličeje, že se tedy obával, že vedle sebe měl těhotnou přítelkyni, a že sáhl po zbrani a vystřelil. Musíme tedy v daném případě zkoumat, zda šlo o zcela zjevně nepřiměřenou obranu způsobu útoku, nikoli tedy zda pan obžalovaný měl užít stejných prostředků, jakými na něj bylo zaútočeno. Od tohoto právního posouzení se potom bude odvíjet případné rozhodnutí soudu konečné, tj. tedy rozhodnutí o vině.
Pokud by zde soud dospěl k závěru, že ta obrana, ne že byla přiměřená, ale že nebyla zcela zjevně nepřiměřená, pak v tomto případě by musel soud obžalovaného zprostit obžaloby, protože by nešlo o trestný čin a takový postup by byl podle § 226 písm. b) tr.řádu.
Pokud by pak dovodil, že sice šlo o obranu, ale šlo o obranu zcela zjevně nepřiměřenou, už se bude muset soud pohybovat v rámci nějakých trestných činů.
Zastavil bych se tady u jedné záležitosti a to je skutečnost, že český trestní zákon bohužel zatím, a ono se to v přijetím nového trestního zákoníku změní, ale zatím neobsahuje jakékoli ustanovení nebo trestný čin, který by se zabýval buď trestným činem zabití při překročení mezí nutné obrany tak, jak to mají některé právní řády, jsou to určité privilegované skutkové podstaty, anebo trestný čin neúmyslného zabití. Tady skutečně zatím úpravu nemáme, máme ji až v tom novém trestním zákoníku, který ale zatím neplatí. Musíme si vystačit s těmi stávajícími ustanoveními zákona a tady je zapotřebí se zabývat dvěmi věcmi, pokud by tedy soud došel k závěru, že obžalovaný se bránil, ale že tedy se bránil zcela zjevně nepřiměřenou obranou a tady se musíme zastavit u otázky zavinění. Známe dva způsoby zavinění úmyslný a nedbalostní způsob zavinění, ty jsou členěny dále, ale jsem přesvědčen o tom, že pokud paní znalkyně Tůmová tady hovoří o zkratkovité reakci pana obžalovaného, při které obžalovaný příliš nepromýšlel protimotivy a nějaké alternativy, že je vyloučeno, aby v rámci takové zkratkovité reakce pojal úmysl. Obžaloba tady tvrdí, že obžalovaný pojal úmysl pana poškozeného usmrtit, já si myslím, že za takovou chvíli ten úmysl nemohl pojmout a nemohl pojmout ani úmysl nepřímý, protože pak by muselo dojít k myšlenkovému postupu směřujícímu k tomu, že by pan obžalovaný věděl, že tedy může způsobit poškození života pana poškozeného, ale pro tento případ s tím byl srozuměn, to by zkrátka v té zkratkovité reakci pan obžalovaný nestihl.
Směřuji k tomu, že pan obžalovaný jako osoba jaksi delší dobu seznámena se zbraňovými systémy a dalšími věcmi spojenými se zbraněmi samozřejmě věděl, že může způsobit smrtelné zranění střelnou zbraní, to asi těžko může popřít, ale lze předpokládat, že v té situaci nepřiměřeně spoléhal na to, že takové zranění nezpůsobí a to je něco, co není úmysl, ale je to vědomá nedbalost.
Čili jakým způsobem pracovat se situací, pokud soud dojde k závěru, že šlo o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku, avšak o obranu šlo. Jsou v zásadě dvě možnosti, jak věc posoudit, jedna ta možnost se mi zdá poněkud nepřiměřená vzhledem k těm úvahám o zavinění, které jsem prezentoval, tato možnost by byla uznat pana obžalovaného vinným trestným činem vraždy a postupem podle § 40 vzhledem k okolnostem případu, tj. vzhledem k tomu, že šlo o překročení mezí nutné obrany, trest snížit pod zákonnou trestní sazbu, ale skutečně se obávám, že vzhledem k těm úvahám o zavinění tento postup příliš v úvahu nepřipadá. V daném případě, pokud by soud k tomuto závěru dospěl, pak by musel obžalovaného uznat z té škály trestných činů, které by se mu nabízeli, podle mého názoru vinným trestným činem podle § 224 odst. 1,2 tr.zákona, tj. tedy ublížení na zdraví s následkem smrti z nedbalosti při porušení důležité povinnosti vyplývající podle zákona. Ta důležitá povinnost vyplývající podle zákona je evidentní, tady je evidentní, že pan obžalovaný porušil povinnost uloženou mu zákonem o zbraních a střelivu požívat alkoholické nápoje v době, kdy je držitelem zbraně, který tu zbraň nese ve střelbyschopném stavu. Já jsem přesvědčen o tom, že pokud soud dojde k závěru o tom, že se pan obžalovaný bránil, ale meze nutné obrany překročil, že právě případné použití ust. § 224 odst. 1,2 tr.zákona by bylo tím, které by bylo na místě.
—————