Ing. Bohumír Ďuričko

07.05.2026 08:55

 

Přistoupeno k výslechu obžalovaného   Ing. Bohumír Ď u r i č k o , gen. na č.listu 74, totožnost ověřena eskortou, který po poučení podle § 33/1 a 95/2 tr.řádu k věci uvádí.

Poučení jsem porozuměl a vypovídat budu.

Zásadně nesouhlasím s vyjádřením obou, jak státního zástupce, zároveň s panem Lžičařem, zástupcem poškozených.

 

Obžalovanému na jeho vlastní žádost sňata neprůstřelná vesta.

 

Uteklo šest měsíců od tragického večera, od toho dne se toho hodně změnilo, i mé myšlení a vzpomínky. Hlavně jsem měl možnost provést analýzu, srovnání všech svědeckých výpovědí, porovnat si balistickou expertizu, pitevní protokol a jiné expertní znalecké posudku. Přišel jsem na základní věc, že při těch výpovědích svědků, i mých výpovědích došlo k určitým omylům a nesrovnalostem a záměrným lžím. Takže má dnešní výpověď nebude kopírovat mé dvě původní výpovědi, jedna byla hned v noci s vyšetřovatelem, který měl službu bez účasti právních zástupců. Byl jsem ochoten vypovídat hned, protože jsem věřil, že po mé výpovědi mě pustí domů. To se nestalo. Potom byla druhá výpověď a to jsem už viděl, že na stole bylo připravené moje obvinění z trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák., aniž bych byl vyslechnut já, aniž by byl vyslechnut jakýkoli svědek, takže tato obžaloba byla Policií ČR připravena dopředu bez prokázání alespoň základních atributů. Upozorňuji, že datum a čas na tomto obvinění je 8:20, má výpověď byla 10:20. Když jsem si prostudoval spisy a materiály policie, protokol o ohledání místa činu, když pominu obrovské nedostatky a chyby, kterých se policie dopustila při tak závažném trestném činu, kdy zemře člověk, tak nepochopím, jak někdo toto obvinění mohl tímto způsobem vykonstruovat. Moje výpověď už bude vycházet z toho, co vypovídali ostatní svědkové, vím, co je ve spise, protože jsem od začátku tvrdil, že si na vlastní akt útoku, zranění nepamatuji, protože jsem byl v pozici, kdy jsem se bavil se svojí přítelkyní, zákeřně a bez výzvy napadnut, údery úponového charakteru, profesionálně trénovaného člověka v kickboxu, v thaiboxu a v boji zblízka, byl jsem otřesen. Až na několikanásobné výzvy vyšetřovatelů, ale především při rekonstrukci jsem připustil, že vymodeluji scénář, jak to mohlo být. Budu se zabývat věcmi, které nám řeknou to, co není uvedeno ve spise. Na tento večírek jsem byl oficiálně pozván, bohužel jsem si musel přečíst v tisku od pana Dimuna a dalších, že jsem se tam vetřel. Předkládám své oficiální pozvání na tento večírek. Nikdy v životě jsem se nesnažil vetřít do nějaké společnosti bez pozvání, vždy jsem dbal, aby to pozvání bylo osobní na mé jméno. Já už jsem týden předtím byl na veletrhu v Jekatěrinburgu cestovních kanceláří a předtím v Jižní Korei. Dva dny jsem sháněl dar pro Jirku, věděl jsem, že jsem pozván na večírek, koupil jsem růže pro Petru Paroubkovou. Chci říct, že jsem seděl u stolu u cimbálové hudby, kterou jsem si koupil i na své narozeniny, druhý den jsem měl mít oslavu a chtěl jsem se rozloučit s přáteli a podnikáním. Těšil jsem se na ten večírek, že jsem si chtěl vyříkat určité problémy své budoucnosti, vůbec nezastírám, že jsem člověk, který myslí pravicově, ale vždy hledá konsens ve velké koalici. Pracoval jsem pro obě strany. Chtěl jsem tam potkat některé lidi, se kterými bych si mohl pohovořit o změně volebního zákona. Nešel jsem tam zabít Václava Kočku ml., přál bych si, aby žil. Na večírek jsem přišel o hodinu dříve. Neměl jsem dobrý den a problémy v podnikání. Spletl jsem si časy, vůbec nikdo tam nebyl. Žádný alkohol jsem nepil, večírek byl pojat ve znamení burčáku. My jsme si sedli s Lucií ke stolu dozadu k muzice, abychom jí byli co nejblíže a co nejdále od baru. Celý večírek byl na vysoké úrovni, bylo tam přes 200 lidí. Nebudu říkat, s kým jsem se bavil, jak to probíhalo, ale do půl jedenácté se žádný alkohol nepil. Tím chci říct, že veškeré diskuze barmanů, Šlajerů, že se tam vypily dva litry tvrdého alkoholu apod. to je nestydatá lež. Večírek skončil ve 22:10 hod., pil se pouze burčák, my seděli vzadu, nemohli jsme se dostat ani k autu ani k baru. Společnost byla rozdělená tak, že lidé kolem Incheby, včetně Kočků seděli u baru, tzn. že popíjeli od samého začátku, od osmi hodin. Já seděl se svou přítelkyní Lucií Staňkovou, která byla v jasně viditelném sedmém měsíci těhotenství, takže jsem do půl jedenáct nemohl pít žádný tvrdý alkohol, tudíž chci zde vysvětlit, co nepochopil Šlajer, že jsem měl v půl jedné 0,85 promile alkoholu v krvi. To je opravdu moje vina, nikdy, když mám u sebe zbraň, nepiji alkohol. Ty dva panáky jsem bohužel vypil s Václavem Kočkou. Budu trvat na expertním posudku na výpočet alkoholu v době činu. Já se domnívám, že hodinu po tomto činu jsem měl vzestupnou křivku alkoholu, tudíž v době činu jsem mohl mít 0,4 - 0,5 promile alkoholu, ne víc. Takové diskuze paní Kadeřábkové a spol., že jsem měl v krvi 1,24 promile alkoholu, kterou mi naměřili v Benediktské, naprosto odmítám. V Benediktské, když mě tam dopravili, jsem jim několikrát vysvětloval, že je třeba dát změřit alkohol svědkům, že jsem viděl, v jakém stavu byli svědkové na tom večírku, už přišli na večírek opilí, nekonalo se to. Několikrát jsem upozorňoval na moji krev, která byla viditelně na saku a košili, nezajímalo je to. Nechali mě dýchnout za mřížemi a s tím přístrojem odešli, vzdálili se na pět minut a potom mi přinesli nějaký papírek, abych ho podepsal. To jsem odmítl a papírek roztrhal. Chtěl jsem, aby to udělali znova přede mnou, odmítli to. Hlavně, že státní žalobce všude říká, že jsem měl 1,24 promile alkoholu. S tím nesouhlasím. Pravda je, že jsem podváděl, protože pan Šlajer pořád pil vodku s panem Kočkou, tak nejenom, že jsem to nepil, ale také jsem jim ty panáky správně a řádně vyměňoval. Chtěl bych, pokud by to bylo možné, aby bylo provedeno měření také zesnulému Václavu Kočkovi, kolik měl v době činu alkoholu v krvi. Já jsem ten večer byl šťastný, jsem furiantský typ člověka, mám spoustu přátel, kteří mě varovali, abych se nechlubil svým štěstím, bohatstvím a já nechtěl. Já jsem se o štěstí a peníze vždy dělil. Ten večer jsem vyzařoval štěstí, nevěděl jsem, že jsem ve střetu s Kočkovými, viděl jsem je podruhé v životě. Střetly se dva různé pojmy – nadřazenost nad lidmi s člověkem, který je od přírody furiantský, z venkova. Nemám vůbec žádný vztah k penězům ani majetku. Takže jsem se dostal s Kočkovými do sporu, vždy ta diskuze byla pouze o penězích. Já jsem na to neskutečně háklivý, když mi někdo předhazuje, že má někdo víc peněz, okamžitě na to reaguji, ale ne zle, tam nebyl žádný spor, žádná hádka. Bylo to přesně v půl jedenácté, když jsme se rozhodli s Lucií, že půjdeme domů, ona chtěla odejít hned po skončení autogramiády, tak jsem šel na toaletu, zkontroloval jsem zbraň, měli jsme jít pěšky Prahou. Já nosím zbraň od svých osmnácti let, jsem vychován v loveckém stylu, v přírodě, já si zbraně vyráběl. Také jsem byl asi třikrát přepaden, vždy jsem to ustál a odevzdal zločince policii. Pouze jsem u baru Václavovi řekl, protože jsem ho pořád viděl s nějakou atraktivní ženou, předtím jsem ho poprvé viděl na narozeninách pana Paroubka, kde mi byl představen, seděla tam vedle něho krásná žena. Já nemohl vědět, co to bylo za ženu. Teď už vím, že tam s ním byla Markéta Palečková, ta co tak agresivně vypovídala na policii a že jsem jí povídal, jak dělám lobby ve zbrojařském průmyslu.

 

Předsedkyně vyzvala přítomnou veřejnost, zda se mezi ní nachází někdo z předvolaných svědků nebo osob, které budou stranami jako svědci navrhováni, aby opustili jednací síň.

Nato povstala žena, která se představila jako Markéta Palečková.

Na dotaz předsedkyně senátu uvedla státní zástupkyně, že na výslechu této svědkyně netrvá,

JUDr. Lžičař uvedl, že paní Palečkovou jako svědkyni navrhovat nebudou, JUDr. Červenka uvedl, že na výslechu této svědkyně obhajoba trvá.

 

Předsedkyně senátu požádala paní Palečkovou, aby opustila jednací síň.

 

Společnosti na baru jsem si všiml poprvé, když jsem odcházel z toalety, všiml jsem si té dámy. Tu dámu já znám, protože jsem jí viděl pokaždé na všech akcích a vždy v doprovodu Václava Kočky a viděl jsem ji také na moři. Proto se domnívám, že to byla přítelkyně pana Kočky. Chtěl bych, aby byla vyslechnuta také, ona by mohla říct, co se vlastně u toho baru dělo od osmi hodin. Přišel jsem tam proto, že měla ty růže v rukách, ty jsem koupil Petře Paroubkové. Jinak bych si toho nevšiml a šel zpátky ke stolu.

 

K dotazu předsedkyně senátu obžalovaný uvádí:

 

Paní Palečková s panem Kočkou ml. v Monarchu nebyla, nebyla tam ani paní Edita Kočková, byla tam úplně cizí žena, kterou jsem ale viděl třikrát v jeho doprovodu.

 

Udělal jsem faux pas, tak jsem mu ji pochválil, já jsem si neuvědomil v té první chvíli, že to není družka. Řekl jsem mu furiantsky, že když je tak prachatej, jak se o něm povídá, aby mě za ty růže aspoň pozval na panáka. Byla to hloupost. Tak mě pozval na toho panáka, tím jsem myslel, že ten problém je vyřešený. Pak za námi přišel jeho otec, starý Kočka, tak jsme si začali povídat. Nevím, proč se to vždycky stočí k penězům, nemám takovéhle diskuze rád. Byla to taková hloupá diskuze, kdo má lepší auto, že si máme vybrat lepší auto na Výstaviště a strefovali se do mé těhotné přítelkyně, jakým jezdí autem apod. Tak jsem se naštval a chtěl jsem si svoji útratu zaplatit sám. Vznikl problém, že na baru nebrali ani kreditní karty ani eura, které jsem měl připravené na tu cimbálku, tak útratu u baru zaplatil Kočka st. Já pak požádal svoji přítelkyni, aby doplatila zbytek na tom baru, byla to útrata asi za 600,- Kč. Tu hloupou diskuzi u baru jsem vůbec nepovažoval za konflikt. Vrátil jsem se sednout ke stolu, ten stůl jsme si pojali jako náš, takže všichni hosté chodili k nám k tomu stolu, my za nikým nechodili. Tam se střídalo spousta politiků, které nebudu jmenovat. Já jsem skoro do deseti hodin hlídal psa, ani jsem se od stolu nemohl hnout. Pak si tam přišli přisednout pan Šlajer se slečnou Hanákovou, naprosto v podnapilém stavu. Je otázka, jestli přišli podnapilý už na tu autogramiádu nebo se tímto způsobem zřídili na baru. Já je do těch půl jedenácté neviděl. Pak si k nám přisedl ještě Václav Kočka starší. Já ho respektuji a nemám k němu žádnou zášť a neskutečně ho lituji. Ale už to nemohu změnit. Ten střet neskončí ani rozsudkem, ten souboj bude pokračovat dál, protože rodina Kočkova neumí odpouštět, jejich nenávist je vždy požene ke mstě. Bavili jsme se s panem Kočkou o sponzorství, kdo kolik dal, aby se vyhrály volby. Bral jsem to jako normální věc, vůbec jsem nemyslel, že to je nějaký spor. Asi jsem Václava Kočku st. naštval, uvědomil jsem si to, když jsem četl tu výpověď Marie Fučíkové, že pan Kočka st. odešel zhruba deset minut před útokem Václava Kočky k baru. Já to nezaregistroval, povídal jsem si s Lucií, s Lenkou Hanákovou, se Šlajerem jsem si povídal, co budeme dělat po volbách. Já jsem Kočku urazil tím, že jsem vzpomínal, jak jsem pořádal břevnovské posvícení, sedm let jsem byl hlavní sponzor a hlavní organizátor a měl jsem své zkušenosti se světskými. Já jsem s nimi nikdy žádné problémy neměl, dokonce jsem tři roky chodil s jednou cikánkou. Tak jsem mu vykládal, v jakým jsou balíku. Protože oni, když jsme točili na břevnovském posvícení ty kolotoče, tak za tři dny zaplatili 350.000,- Kč a ani nechtěli doklad, takže museli za tři dny vydělat 700.000,- Kč. Tak jsem si dělal z táty Václava Kočky srandu, že kdybych já byl kolotočář, tak bych také ty prachy měl. Chtěl jsem se jenom pochlubit, že jsem byl schopen zajistit po sedm let to břevnovské posvícení a že znám jejich praktiky, že vím, jak to dělají, že vlastně točí žetony, které nezdaní, že vydělávají statisíce, miliony, ale nechtěl jsem ho urazit. Pan Šlajer se ve své opilosti pořád chlubil, jak dal milion korun na knihu pana Paroubka, nebudu ani říkat, kolik dával pan Kočka, říkal to. Ale když jsem kontroloval v novinách sponzorské dary, tak jsem to tam neviděl. Nechtěl jsem pana Kočku urazit, říkám, co si myslím, nikdy nelžu. Někam šel, nevím kam. Za chvíli se vrátil, aniž by přinesl nějaký alkohol. Já alkohol nějaký objednával, ale nepil ho, nesl jsem ho někomu. Kočka se vrátil, už se se mnou nebavil, byl uražený a bavil se pouze s panem Šlajerem. Já jsem se bavil pouze s Lucií a Lenkou Hanákovou. Teď přišlo to, co popíšu tak, jak jsem si zanalyzoval z výpovědí a z expertiz, protože si to nemohu pamatovat. Příchod pana Kočky ml. jsem neviděl, ani jsem netušil, že by si povídal se svým tátou. Ve výpovědích několikrát zaznívá, že si povídal se svým synem, že se domlouvali, že už půjdou domu. Toto nepotvrdil ani Václav Kočka junior, nepotvrdil to ani pan Šlajer, nepovídali si spolu. Nikdo si nevšiml, že pan Kočka ml. přišel. Je zajímavé, že pan Šlajer neznal pana Kočku ml., ale Lenka Hanáková ho zná, nevím odkud. Větu, kterou on řekl: „Nebuď drzý na mýho tátu“, přísahám, že jsem neslyšel. Já jsem slyšel pouze, že někdo něco říká. Dámy zvedly hlavu a otočily se, tak jsem se otočil také. Úplně jsem se musel otočit doprava, tak vpravo u mě byl zděný sokl, 60 cm, takže jsem doprava k baru nemohl vidět, byl jsem schovaný za sloupem. Na jedné straně seděl Václav Kočka st. a vedle mě seděla těhotná žena. Tu jeho větu jsem se dozvěděl až z výpovědí. Když jsem se otočil, tak jsem bez výstrahy dostal velmi silný úder do místa pod nos, je to trojúhelník smrti, to víme ze znaleckých posudků, který mě zřejmě měl nějakým způsobem omráčit. Dnes mohu říct, že jak jsem seděl a pan Kočka ml. stál, byl v předklonu, tak ten úder nemohl být přesný. Když jsem si prostudoval odbornou literaturu, tak aby ten úponový úder byl přesný a silný zhruba v síle 1000-2000 newtonů, tak by ten člověk musel stát, ale on byl předkloněn, protože jsem seděl. Ve výpovědích, že se objevuje, že jsem stál a mířil s pistolí, abych zastřelil Václava Kočku ml., je naprostá lež. Je prokázáno z balistické expertizy, z pitevního nálezu a svědeckých výpovědí, že jsem použil zbraň v pololeže, ležel jsem na Lucii Staňkové, která, aby mohla dát první pomoc, tak se musela vysoukat zpoza mého těla a mě tam nechala ležet, já byl v šoku po těch úderech, že jsem ani nevěděl, co se děje, byl jsem mimo. Ten děj si nepamatuji, ten děj, který teď povídám, vychází z protokolu. Já si pamatuji ten první úder, který byl velmi silný, já si původně myslel, že byl nápřahový, nemohl být, protože na nápřah tam nebylo žádné místo. Byl velmi zblízka, ten první úder mě odhodil na moji těhotnou přítelkyni. Kdybych zůstal ležet, asi by nepokračoval. Já jsem se snažil vstát, snažil se zjistit, co se děje, jaká je situace. Po prvním úderu jsem měl zraněný ret zevnitř a krvácel do pusy, krev mi netekla ven. Rozhodně tato první rána nebyla smrtelná. Snažil jsem se sednout a podívat, co se děje, dostal jsem druhou ránu, aniž bych útočníka viděl. Ta druhá rána byla už opravdu velmi silná, byla vedená pod nos s tím, že mi okamžitě začal krvácet nos z obou dírek a byl jsem odhozen znovu na Lucii Staňkovou. Lucie Staňková se zranila o zeď, bohužel při výslechu, když to uvedla na policii, zase jí nevyšetřila, nesprávně ji policie vytěžila. Já přinesl prvopis z nemocnice, kde byla hospitalizovaná. Ačkoliv to panu vyšetřovateli říkala, že byla zraněná a hozena na zeď, nikdo si toho nevšímal, hlavně, že měli k dispozici vraha. Při tom druhém úderu projevila Lucie Staňková neskutečný panický strach o život, jako matka se bála o sebe a o dítě a věřím, že se bála i o mě. Ten panický strach nějakým způsobem vjel do mě a já zřejmě jsem veškeré další úkony a pohyby konal instinktivně a pudově, ve stresu a šoku. Já jsem zvyklý na zbraň, takže natahuji automaticky, chodím na střelnici, nechápu, že policie nenašla mé doklady na střelnici v ul. Na Florenci, kam jsem chodil každých 14 dní, odkud jsem měl i náboje. Jak si mohl dovolit pan Šlajer vypovídat do novin, že jsem měl upravené náboje, jak pan Lžičař říkal, že jsem měl dum-dum střely, které jsem si vlastnoručně upravil, že jsem střílel do ležícího na zemi. To všechno jsem četl. On ovlivňoval. Já si to nepamatuji, ale asi jsem dvakrát vystřelil, je to zvyk, je to profese, když na mě někdo zaútočí, je to střelba, kterou nejsem schopen ovlivnit, je to pudová záležitost, ten strach a šok, do toho zranění. Nikdo neviděl zbraň, já ani nevěděl, jestli jsem tu zbraň měl, snad jsem jí našel pod sebou, jak jsem ležel. Jak se dočtete ve znaleckých posudcích, když někdo střílí a je profesionálně cvičený, tak střílí vždy dvakrát. proto správně pan Čepek vypověděl, že mezi druhou a třetí ránou byl časový rozdíl, všiml si toho. Mé podvědomí vyhodnotilo, že útok nepřestal, zřejmě bolestí nebo v tom pohybu, jak se Václav postavil, já ho na chvíli uviděl, tak jsem střelil třetí ránu, která byla definitivní a po ní okamžitě zmizel z mého zorného pole. Tzn. že paní žalobkyně, která mě žaluje z vraždy, se mýlí i v pořadí střel, byly do boku dvě. Je to logické, jestli útočí člověk na někoho, tak se musí natočit, byly ze vzdálenosti 10 cm, bez míření a v sebeobraně, teprve po jeho narovnání, tzn. že jsem vlastně zamezil třetí ráně, třetí rána, která jde po úponovém úderu přímo do nosu, tak jsem ho střílel v pohybu. Jako důkaz uvádím, že jsem střílel do Václava Kočky v pohybu při třetím úderu, je rozdíl střelných otvorů na saku, na košili a těle. Sako je posunuto o 15 cm dopředu, proto se zdálo svědkům, že jsem střelil Václava Kočku do zad. Nikdy jsem ho nestřelil do zad, nikdy bych to neudělal. Důvodem třetího výstřelu byl strach z pokračujícího útoku. V té chvíli jsem vnímal, že třetí útok bych nepřežil, strach ze smrti. Třetí střela byla před třetím úderem. Nápřah k třetímu úderu jsem neviděl, viděl jsem už jenom, jak se po těch dvou úderech postavil. To, že ta třetí rána byla v době před třetím úderem, z analýzy balistiky a z pitevního protokolu, protože kanálky pro střelné kanály mají sklon 20-60 stupňů směrem nahoru, podle mého názoru experti z balistiky a z pitvy prokáží moji nevinu. Já si myslím, že výsledky a výslechy svědků jsou zcela virtuální, protože ten útok byl ve zlomcích vteřin, zhruba 0,1-0,2 vteřiny trvá úder a dvě vteřiny trvá tasení pistole a střelba, takže útok a obrana byly zhruba ve čtyřech vteřinách, to nepostřehne ani normální člověk při boxu, když dostane KO a opilý člověk to už nepostřehne vůbec. Ve chvíli, kdy jsem střílel, jsem ležel. Já si nemohl lehnout, protože ona když sedí, tak přes bříško se na ní nedostanete. Ležel jsem na své sedící přítelkyni. Poškozený, když přišel, tak jsem ho vůbec neviděl, podle svědeckých výpovědí se ke mně údajně dostal na těsnou blízkost, tak vypovídá Fučíková, tak vypovídá i Václav syn. Já nechápu, jak se tam mohl dostat, tam je tak málo místo, ten táta ho musel tam pustit. Musel zalézt za tu lavici za stůl ke mně, aby se ke mně dostal a údajně se naklonil ke mně, že mi údajně chtěl něco říct. Fučíková vypovídá, že mi chtěl dát výchovnou. Já nevím, já jsem ho neviděl. Já nevím, v jaké pozici byl proti mně. Vycházím pouze z výpovědí svědků. Když jsem střílel, tak jsem ležel a střílel do vzduchu, imaginárně proti násilí, odpovídá to i střelným kanálkům v těle po pitvě. Kdybych stál, tak ten kanálek je vodorovný, kdybych seděl, tak má sklon 20 stupňů, ale ty kanálky měly sklon 60 stupňů, tzn. že jsem střílet zespodu, to znamená, že jsem musel ležet. Když já jsem střílel do vzduchu, tak on byl nakloněn přímo ke mně. Neviděl jsem ho po úderech, byl jsem v šoku. Udeřil mě velkou silou, to je z odborné literatury, když boxer spadne, tak ten úder ani nevidíte. Udeřil mě levou rukou, krátkým úponovým úderem od prsou pod nos, dvakrát. Zaťatou pěstí. Nápřah tam nebyl, byl to úponový úder, bylo to od prsou, takže ten nápřah by nebyl vidět. Ono to ani nešlo, protože byl u mě  velmi blízko, dokonce tak blízko, že mě mohl zabít pouze úderem hlavy. Ty údery mají rychlost až 160 km/h, to je úder, který normální oko nepostřehne, nemohli to postřehnout ani svědkové a kór svědkové v podnapilovém stavu. Je to úder profesionálního, trénovaného borce, ten trénink trvá 3-5 let.

 

Podle § 207 odst. 2 tř.řádu se čte výpověď obžalovaného na č.listu 78 – odpověď na poslední otázku dole. K tomu obžalovaný uvádí:

Ano, to jsem odpověděl asi až na pátou otázku, protože jsem si vymodeloval scénář, jak to asi mohlo být. Já jsem odpovídal neustále, když se podíváte na můj první výslech, že jsem ho neviděl, nepoznal jsem ho, dokonce jsem tvrdil, že byl v bílé košili. Nebyl v bílé košili, měl sako. Jestliže jsem vypověděl, že se jednalo o údery z nápřahu loktem až za rameno, to jsem neviděl, předpokládal jsem, že se ke mně nedostal. Vypověděl jsem to proto, že to po mně chtěli, pořád se mě ptali, jak to bylo, vymodeloval jsem si, asi jak to bylo. Uvedl jsem to a podepsal jí, protože oni po mně pořád něco chtěli, když se podíváte dopředu na ten protokol, tak tam je, kolikrát jsem jim říkal, že nevím. I když jsem vypovídal, že nevím, byl jsem pod neustálým tlakem, bylo to sedm dní po činu, bral jsem pět prášků na uklidnění, bral jsem sedativa, na nervy, prášky na spaní, vůbec jsem nevěděl, co se děje. Připadá mi to jako zlý sen, pořád jsem čekal, kdy odjedu domů. Po tom třetím výstřelu, zase budu vypovídat to, co znám ze svědeckých výpovědí, pamatuji si děj, až když jsem stál venku s tím bodyguardem z protějšího baru. Co jsem dělal po tom třetím výstřelu, si nepamatuji. To, co jsem řekl, že jsem ležel na přítelkyni, že se zpode mě musela vysoukat a já že zůstal ležet v šoku, to znám pouze z výpovědí. Já vůbec nevěděl, že ona byla dávat první pomoc a vůbec nevím, že se vracela zpátky, vzala mi do rukou hlavu a tudíž se mi dostala i krev poškozeného na mé sako a košili, to všechno znám z výpovědí, proto jsem to ani nevypověděl při prvním výslechu. Pamatuji si až děj, když jsem stál venku s bodyguardem, silně jsem krvácel a on mi dal své kapesníky, abych nekrvácel na košili a sako a pamatuji si, že Jan, bratr Václava, řval na policii: „Vydejte nám ho, mi ho zabijeme sami“. Já si začal děj uvědomovat až při výslechu v Kongresové ul., já ani nevěřil panu vyšetřovateli, že jsem někoho zabil. Když se podíváte na moji výpověď, tak jsem z toho byl neskutečně překvapen, ani jsem netušil, připadá mi to jako špatný film. Ten útok byl neskutečně tvrdý a profesionální, ale byl to stupeň K.O., kdy boxer není zraněn, nemá zlomený nos, krvácí a je dezorientován a mimo. Nepamatuji si svůj odchod z místa. Nechtěl jsem střílet ještě dál, chtěl bych oponovat paní státní zástupkyni, ona mi říká, že jsem nejenže namířil, ale že jsem úmyslně, nechápu, jak někdo může říci, že jsem úmyslně chtěl někoho zastřelit na prominentním večírku, kam jsem šel s těhotnou ženou. Je to stále stejné obvinění, které se napsalo v 8:20 ráno a stále se to dokola opisuje. Jak někdo říká, že bych je postřílel všechny. Já si asi sedl a nevěděl, co se děle.  Zbraň jsem předpokládám odložil. Před restaurací jsem ji s sebou neměl. Jak jsem četl v novinách, že jsem ji určitě neodhodil, když jsem přečetl spis, tak jsem řekl veřejně, že se cítím nevinný. Jsem znalý zbraní a vím, co se stane, když se zasekne náboj. Je to možné, že se zasekne, ale rozhodně nikdo nemůže říct, že jsem chtěl pokračovat ve střelbě, nikdy bych to neudělal. Je to vyvráceno balistickou expertizou, se zbraní nebylo manipulováno dál. Naposledy si pamatuji dole v restauraci, když jsem se díval na Lucii a Lenku Hanákovou, když jsme se povídali o tom, že půjdeme k nim na party a na nějaké nákupy do Pařížské ulice. Ten úder si nepamatuji a pak si pamatuji, až když jsem stál zakrvácený před restaurací. Všechno, co bych vypovídal, bych vypovídal své představy, jak se to asi mohlo stát. Ty otázky na mě tlačily, vyšetřovatel se pořád něco ptal, já pořád hledal smysl, co se vlastně stalo.

 

Podle § 207 odst. 2 tr.řádu se čte výpověď obž. na č.listu 77 – od shora. K tomu obžalovaný uvádí:

Kdybych byl státní zástupce, tak bych obvinil sám sebe. Moje výpověď vlastně vypovídá proti mně. Výpovědi svědků vlastně toto vyvracejí. Já jsem ten příběh předpokládal, jak by se asi mohl stát. Všechny ty věty, které jsem řekl, jsou podmiňovací, buď říkám asi, nebo že předpokládám, že to tak bylo. Jsem člověk, který hodně pracuje s podvědomím. Myslím si, že 70-80% toho, co jsem řekl, je to, jak to asi bylo. Neumím říct, z čeho jsem vycházel, tak jsem to cítil. Za tím svým prvním výslechem, který není uveden ve spisu, jsem mluvil naprosto spontánně, jak jsem to cítil, jak jsem byl po těch úderech otřesen, snažil jsem se naprosto všechno spravedlivě říct. Nějak jsem se musel dostat ven, nějak jsem musel stát venku, krvácel jsem, bylo spoustu atributů, které jsem vnímal a dával si ten děj nějakým způsobem dohromady. Já si třeba myslel, že mě Lucie držela po střelbě za hlavu, nedržela mě, ona se vrátila od těžce poraněného Kočky, chytila mě za ruku a křičela tam na mě, že jsem jí zničil budoucnost, proto přinesla krev. Já byl stále na místě, nikam jsem nešel, byl jsem v šoku, vůbec jsem nevěděl, co se stalo. Když jsem si přečetl spis, tak jsem provedl analýzu a v čase a prostoru všech svědeckých výpovědí a všech expertiz a z toho to vychází. Po přečtení spisu jsem usoudil, že jsem nevinný, já to do té doby nevěděl. Pořád jsem tápal, říkal si, jestli se mám zabít. Mé zranění musí posoudit odborný lékař na zranění tlakových změn v hlavě, já to neumím posoudit, jak to funguje, jedná se o poškození měkkých tkání při úderu. I relativně slabý úder Vám může vzít vědomí na určitý čas. Já jsem pociťoval ohledně mého zranění krev, krev šla do úst z první rány, že jsem měl tržné rány zevnitř a druhá krev šla z obou dírek nosu a tuto krev jsem si otíral do kapesníků, když mi kapesníky došly, tak mi kapesníky půjčil bodyguard venku, přesto jsem měl krev na košili a saku. Na to jsem upozorňoval policii od samého začátku výslechu. Dodneška žádám vyšetření, bolí mě celá přední čelist na dotek, bolí mě hlava a hučí mě v uších. Omezuje mě to ohledně čištění zubů, byl jsem asi čtyřikrát u zubaře, on se mi snaží bolest vzít injekcemi, beru prášky na bolest. Hučení v uších budu mít asi nadosmrti, v uších mi někdy píská, je to v průběhu celého dne, vrací se to ve vlnách, je to od toho dne, po těch úderech. To musí ale posoudit doktor, který se zabývá údery do hlavy, já to neumím posoudit. Viditelná zranění jsem neměl, pouze tekoucí rány, tímto úderem do hlavy nikdy nemáte tržné rány, ani zlomeniny nosy, to jsou údery bojového umění, které Vás udeří, zabijí, ale nemáte nic zlomeného.

Diskuse mezi mnou a Kočkovými byla v půl jedenácté u baru, když jsem chtěl odejít s Lucií Staňkovou domů, tak jsem si všiml těch růží u té slečny. To nebyl žádný spor, já jsem se vlastně s mladým Kočkou v zásadě vůbec nebavil. U sebe jsem měl 1.700,- eur, protože jsem chtěl platit tu cimbálovou hudbu. Vyzvedl jsem je v bance, měl jsem na to doklad, byly ještě v originální obálce z UCB a měl jsem zhruba asi 8.000,- Kč v hotovosti. Já mám u sebe vždy asi čtyři peněženky, tak jsem poslal Lucii, aby zaplatila ten účet, takže si vzala peněženku, kde byla ta hotovost. Já jsem tu hotovost neměl na tom baru při sobě, peněženka byla v tašce, která zůstala na lavici. Při sobě na baru jsem měl eura a kreditní karty. Já jsem se snažil zaplatit eury, dokonce jsem dal 100 euro na barový pult, vůbec jsem se nechtěl s nikým bavit, chtěl jsem jít domů. U baru začala diskuze, ale velice přátelská, kdo má u sebe víc peněz, kdo ten účet zaplatí. To zaplatil pan Kočka st., oni nosí peníze zmuchlané, já ne, mám to vždycky v peněžence. Toho si všiml i pan svědek Šlajer, vypovídá, že byly hozené nějaké zmuchlané peníze na stole. On to zaplatil a já trval na tom, že si zaplatím účet sám. Na tom baru jsme si neukazovali, kolik má kdo u sebe peněz. Vypovídá svědkyně Fučíková, že jsme si s otcem dělali hromádky peněz, já si to nepamatuji. O těch penězích jsem hovořil s oběma Kočkovými, byli oba dva u baru. U baru jsem vypil jednu whisky s mladým panem Kočkou za ty růže, pak jsem šel zpátky ke stolu. Já jsem tam přišel o hodinu dřív a dal jsem si dvojku červeného. Můj názor je, že jsem za ten večer vypil dvojku červeného a dva panáky, to odpovídá zhruba tomu promile, co jsem měl. Lucie mi nosila z rautu jídlo a krmila mě, takže na tom rautu jsem jedl, v práci jsem také předtím jedl. Na mě alkohol má malý vliv, jsem schopen při obchodních jednáních vypít mnoho alkoholu a nejsem v žádném případě opilý a rozhodně se chovám ve společnosti důstojně. Ten den jsem se cítil ospale, měl jsem hodně práce, byl jsem unavený, ale necítil jsem se v žádném případě podnapilý. Já jsem z Moravy, jsem zvyklý, že když přijde návštěva, otevřu sedmičku vína a to piji ve dvou, nikdy sám. Jak lékaři umějí lehce slovo vytáhnout z kontextu pro sebe, nikdy nepiji sám víno, nikdy nepiji sám tvrdý alkohol, nikdy nekouřím sám. Je to společenská otázka při obchodním jednání. Alkohol konzumuji příležitostně při pracovních jednáních, jsem původem vinař, takže je to vždy červené víno, vypiji maximálně sedmičku za den, rozhodně ne každý den, já se neopiji nikdy, pouze se uvedu do nálady, do nálady se uvedu dvakrát až třikrát ročně a vždy musí k tomu být příležitost. V půl jedenácté jsem věděl, že hovořím s panem Kočkou ml. a s panem Kočkou st. Ke stolu si přisedl pan Kočka st. Zbraní mám více a vždy nosím speciální zbraň, když jdu na lov, to je devítka, klasická, a když jdu na vycházku s přítelkyní nebo kamarády, tak si vezmu zkrácenou verzi devítky, to je vyloženě zbraň na obranu, pouze když Vás někdo napadne. Ten den jsem se pětkrát díval do trezoru, jestli si ji mám vzít nebo ne. Kdybych si ji nevzal, možná bych tady nebyl a byl mrtvý. Obvykle do společnosti jsem ji nenosil, každý den jsem ji nenosil, byl jsem zván dvakrát až třikrát týdně na společenské akce a nenosil jsem ji. Neumím vysvětlit, proč jsem si ji vzal ten den, byla to intuice. Já jsem ji vždycky nosil na lovy, protože jsem často v lesích sám. Původně jsem krátkou verzi nosil v pouzdře, ale to jsem ztratil, takže poslední měsíc až měsíc a půl za pasem na pravé straně. Je lež, že bych ji vytáhl z tašky. Mám pravidlo, že zbraň, která je v tašce nebo trezoru je zbytečná, protože útok je ve vteřinách.

 

Podle § 207 odst. 2 tr.řádu se čte výpověď obž. na č.listu 78 – třetí odstavec shora.K tomu obžalovaný:

Mám zbraní více, jsem zvyklý nosit zbraň. Já když ji nemám, nyní jsem půl roku ve vazbě, tak mi tam chybí. Já ji nemůžu ztratit, sroste to s Vámi. Zbraň jsem neměl za pasem nataženou, ke zbraním se chovám profesionálně. Vždy když odcházím ze střelnice, tak zbraň vybíjím, proto jsem žádal výpověď dcery a pánů ze střelnice. Je to moderní zbraň, kterou automaticky palcem vybíjíte. Zbraň jsem musel vytáhnout pravou rukou zprava, natahuji ji levou, proto jsem žádal o otisky, tam musí na té pistoli být otisky mé levé ruky. To je ve vteřinách, zeptejte se balistika, normální oko to nepostřehne. Na Bulovce se mě doktor ptal, od čeho mám modřinu na hýždích, tak jsem přemýšlel, tak jsem se vrátil k tomu ději, asi když mě srazil ten barman na zem, tak jsem na tu hýždi spadl. Ten pád si matně pamatuji. Je to někde mezi vědomím a podvědomím. Já si myslím, že jsem neupadl, ale že jsem se sesunul k zemi, příčinou pádu byla jeho hmotnost, rozhodně mě nesrazil, navěsil se na mě. Upadl jsem na pravou hýždi, zůstal jsem v polosedě a hýždí jsem upadl až na zem. On na mě skočil zezadu. Je to šest měsíců, koriguji své vědomí s tím, co jsem četl. Já jsem pořád čekal, kdy mě zastaví. Nechápu, jak může někdo svědčit, že na mě někdo skočil, udeřil mě, když všude stojí v řadách auta, jak se může někdo přes ulici dívat, co se vlastně stalo. Z předchozí doby jsem Kočkovy osobně znal. Všechno, co se stalo je nezvratný osud, žil jsem nádherný život, byl na vrcholu úspěchu a slávy a dostal se do konfliktu se zločinem, když jsem byl ve finanční nouzi a prodal jsem Duklu Praha, jinak by mě to finančně zruinovalo, byl jsem před konkursem a na základě tlaků jsem ji prodával do Příbrami. Dostal jsem se do konfliktu, když jsem v roce 2005 měl domluvenou dovolenou s panem Paroubkem a v roce 2006 vyšla Kubiceho zpráva, takže jsem byl zatažen do nějakých konspiračních her kolem vraždy Františka Mrázka, tak jsem naprosto jasně věděl, že jsem byl zařazen do skupiny kontroverzních podnikatelů jako Pitr, Starka, Mrázek, Kočka, Krejčíř a další, přitom já jsem je vůbec neznal, neměl jsem s nimi vůbec nic společného, zkazili mi život, zničili mi manželství, žena to nebyla schopná snést. Kočkovi jsem neznal osobně, znal jsem je jenom ze spisu. Nikdy jsem se s nimi nesetkal, pouze z Kubiceho zprávy a z vyšetřování. Já jsem vůbec nevěděl, kdo to je, já jsem potom na to reagoval, když jsem slyšel, že jsou to lidé z Matějské pouti, já vůbec ani nevěděl, že dělají Matějskou pouť. V roce 2006, když byla Kubicova zpráva, tak jsem to nevěděl. Na baru ten den jsem je viděl podruhé. Poprvé nás seznámili na narozeninách pana Paroubka ve Vojanových sadech, také jsem byl oficiálně seznámen, zase jsem tam byl s panem Šlajerem. Tam byl zřejmě Václav Kočka se svou družkou Markétou Palečkovou, k nim ke stolu mě přivedla Iveta Mašínová. Já jsem se s nimi moc nebavil. Viděl jsem tam pouze mladého pana Kočku, Jan tam nebyl, nebyl tam ani táta. Pana Václava Kočku staršího jsem viděl již dříve na nějaké společenské akci, věděl jsem, o koho se jedná. Jeho jsem znal víc než Václava mladšího. Já jsem si dokonce přál s panem starým Kočkou povídat u toho stolu, věděl jsem, že je významný člověk, chtěl jsem s ním něco projednat. Ta společnost mi vyhovovala.

Svoji první zbraň jsem dostal v 18letech. Už jako kluk jsem si zbraně vyráběl. Já jsem se velmi intenzivně věnoval myslivosti, byl to můj život, každý víkend jsem utíkal do přírody. Krátké zbraně jsem začal používat až po revoluci, jako podnikatel, to byla tenkrát móda, krátké zbraně mám tak dvacet let.

 

K dotazu předsedkyně senátu obžalovaný uvádí:

Už při rozhodování o vazbě jsem řekl, že pozůstalým dětem dám, co budu moci dát. Nabídl jsem, abych byl vyšetřován na svobodě, 2,5 milionu korun dětem. Já jim ty peníze dám, i když tento soud uzná, že jsem nikoho nezavraždil. Já se necítím vinným, já nemohu přijmout to, že dostanou odškodnění, děti ode mě dostanou finanční výpomoc, ať tento proces dopadne, jak chce, jednorázově. Ať budu odsouzený nebo nebudu, ty peníze dětem dám rád.

 

JUDr. Červenka uvádí:

K písemnému slibu uvádím, že tak, jak bylo původně signalizováno, pan obžalovaný chtěl tento návrh předkládat soudu až dnes při hlavním líčení.

 

Obžalovanému předložen písemný slib na č.listu 757, u něhož obžalovaný potvrzuje, že podpis k němu připojený je jeho vlastním podpisem.

 

K dotazu předsedkyně senátu obžalovaný uvádí:

Ohledně důvodů vazby se změnilo to, že jsem si uvědomil, že je tady základní problém i písmene a), že bych mohl někam utéct, vyhýbat se líčení nebo trestu, to bych nikdy neudělal, nikam bych neodešel, je to nemožné. Dávám svůj osobní slib. Vždy přijdu k soudu i za cenu vlastních rizik. Já jsem si půjčil ty tři miliony, věřím, že rodina je sehnala a za sebe říkám, že bych se nikdy řízení u soudu nebo trestu nevyhýbal. V mých osobních poměrech se nic nezměnilo.

 

K dotazu senátu obžalovaný uvádí:

Ten den jsem platil asi 600,- Kč útratu, nevím, kolik stojí panák, řekněme, že stojí 100,- Kč, takže si to lehce vydělíme, kolik jsem jich platil, i když jsem je vyměnil a pil vodu. Ohledně výměny panáků za vodu, pan Šlajer a pan Kočka pili vodku, já vodku nepiji, proto jsem odcházel často na záchod, vyměním, přeliji do ní vodu, přinesu zpátky, oni jak se baví spolu, tak si toho ani nevšimnou, že si tu skleničku vezmete s sebou. Ideální tah je, že když to Šlajer hodil do sebe, tak jsem skleničky vyměnil, prázdnou za plnou. Je to jednoduchý trik. On nemůže pochopit, že byl nadranc a já byl vlastně střízlivý. Bohužel jsem si vzal od Šlajera doutník a ten mi uškodil, kdybych ten doutník neměl, tak reaguji ještě rychleji. Doutník se chová stejně jako alkohol, dvakrát jsem si vzal od pana Šlajera doutník a dvakrát mi bylo špatně. Jsem zvyklý od osmnácti kouřit doutníky. Pan Šlajer mě napadl v novinách, že od svých důvěrných lidí ví o tom, že jsem kokainista. Místopřísežně prohlašuji, že jsem nikdy neměl žádnou závislost, ani na alkoholu, ani drogách, ani jsem je neokusil. Opilý jsem nebyl. Ten průběh událostí si pamatuji do jednání, když se vrátil otec Kočka, sedl si do čela, se mnou se nechtěl bavit a bavil se pouze s panem Šlajerem, díval se doprava. U baru jsme si nepočítali bankovky, já si myslím, že se vůbec nepočítaly peníze, to říkají svědkové. Já si nepamatuji, že bych já počítal peníze. Já si pamatuji, že jsem chtěl platit útratu. Vždycky jsem měl pouzdro, ale já jsem ho ztratil, hodněkrát jsem žádal svého přátele, který dělá do zbraní, aby mi dodali to pouzdro. Je to speciální, netypická zbraň, nemohl jsem na ni sehnat pouzdro.

 

K dotazu státní zástupkyně obžalovaný uvádí:

Když jsem byl vyslýchán vrchním komisařem na policii, tak jsem upozorňoval, že bez brýlí nevidím, nemohu číst, nepamatuji si, zda jsem byl řádně poučen. Jsem poprvé v životě u soudu, poprvé v životě jsem byl na policii, byl jsem v šoku. Stále jsem čekal, kdy mě vezmou domů. Uvedl jsem, že jsem schopen vypovídat za přítomnosti mých právníků. Řekněme, že jsem na policii neumíral, byl jsem pouze v šoku. Pod vlivem léků jsem nebyl. K výpovědi jsem rozhodně nucen nebyl. Já jsem při první spontánní výpovědi, kterou jsem požádal, aby byla založena do spisu, jsem vypovídal, jak to bylo a pan komisař byl velmi lidský vůči mně. Že jsem uváděl, že jsem na oslavu pozván nebyl, že jsem tam byl náhodně, tak důvodem bylo, že jsem prošel dvěma politickými skandály, poprvé v roce 2005 a pak v roce 2006, teď když šla třetí rána, tak jsem si myslel, že je to zlý sen, chtěl jsem úplně všechno zapřít, původně jsem nechtěl ani říct, že jsem tam byl, chtěl jsem chránit politiky, aby z toho zase nebyly novinové články. Chtěl jsem říct minimum, abych nikomu neuškodil. Věřil jsem, že bude potvrzená sebeobrana a že půjdu domů. Obě dvě výpovědi byly zkreslené z toho důvodu. S Lucií jsme spolu žili dva a půl roku, chtěli jsme spolu rodinu, nedařilo se to. Pak jsem se věnoval svým koníčkům a Lucie se věnovala modelingu, trochu jsme se odcizili. Náš vztah jsme spolu nikdy neukončili. Já potkal nový vztah s Janou, láska na první pohled, souběžně ty dva vztahy pořád mám. Armáda mě vyřadila jako majora do zálohy, byl jsem ve velitelských funkcích, rozhodně zacházet se zbraněmi umím. Jeden popisovaný incident se zbraněmi znáte, považuji ty incidenty za naprosto malicherné záležitosti. Když jsme podnikali, tak jsme všichni chtěli mít střelnici, tak já jsem také plánoval na Václaváku střelnici, plánoval jsem střelnici v Axe, vždy jsem měl problémy s protihlukovým zabezpečením, tak jsme to zkoušeli. Považoval jsem to za naprosto normální, nikdo nikdy nikoho neohrožoval. Bylo to v rámci uzavřeného prostoru, s přáteli. Na veřejnosti jsem použil zbraň dvakrát, jednou když jsem zadržoval zloděje, kteří se k nám v noci vloupali. Tou pistolí jsem je udržel skoro patnáct minut, než přišla policie. Mám z Prahy špatné zkušenosti s tím přepadáváním. Podruhé jsem byl s myslivci v Krušných horách na jelenech a narazili jsme na cizí běžence, kteří nás napadli. Kdybychom neměli zbraně, tak nás v lese postřílejí. Od 18 let jsem byl myslivec, měl jsem brokovou zbraň, krátkou zbraň jsem měl až po revoluci, nepamatuji si, jestli jsem ji nosil na nějaké společenské akce, ale nemohu to vyloučit. Když jsem byl na Žofíně, nikdy jsem zbraň s sebou neměl. Když jsem šel na nějaký mejdan, mohl jsem ji mít. Jestli jsem si dal alkohol, když jsem měl u sebe zbraň, tak záleží na tom, kde jsem tu zbraň měl, když jsem tu zbraň měl v tašce, tak jsem si alkohol dal, když jsem ji měl u sebe, tak jsem si nedal. Zbraň jsem nenosil stejným způsobem, měl jsem ji buď při sobě nebo, když jsem byl ve společnosti, když se popíjelo,  tak jsem ji měl v tašce.

 

K dotazu předsedkyně senátu obžalovaný uvádí:

Proč jsem ji neměl v tašce toho večera, bylo proto, že jsme odcházeli domů s Lucií, chtěli jsme jít pěšky. Já asi půl hodiny před tím konfliktem odešel na záchod a sbalil jsem ji. Předtím ta zbraň byla v tašce.

 

K dotazu státní zástupkyně obžalovaný uvádí:

Já jsem se nikdy s Lucií o tom, co se stalo, nebavil, pouze jsem jí na návštěvě řekl, aby mluvila pravdu. Ona vám to řekne sama, jak to bylo s tím placením na baru. Já si myslím, že ona mě přišla vysvobodit k tomu baru, přišla s tou peněženkou, vzala si ji z té tašky. Já jsem celkem napsal tři dopisy, první dopis jsem požádal, aby napsal můj obhájce JUDr. Červenka, byla to reakce na dopis pana Lžičaře a poškozených panu Hrdličkovi, považoval jsem to za naprosté ovlivňování vyšetřování. To bylo neskutečné, co tam bylo v dopise napsáno, byl tam návod, jak pan Hrdlička má vést vyšetřování, jak se má stavět ke krevním znakům. Ohledně dopisů, které dnes předložil pan JUDr. Lžičař, tak první dopis napsal pan JUDr. Červenka panu Lžičaři, druhý dopis jsem napsal já, protože ho pan dr. Červenka nechtěl podepsat, zase to byla reakce na dopisy pana Lžičaře, to jsem jen odpovídal na dopisy panu JUDr.Lžičařovi, nabídl jsem mu smír. Já si myslím, že to bylo po prostudování spisu. Dva dopisy byly panu dr. Lžičařovi, reagoval jsem na hanebnou lež. Takže já jsem napadl pana JUDr. Lžičaře a Jana Kočku z pomluv a šíření poplašné zprávy, třetí dopis, to byl jediný soukromý dopis, jsem poslal paní Editě Kočkové, mamince nezletilých dětí. Panu Šlajerovi jsem žádný dopis neposlal, ani nic třináctileté dceři, ani synovi. Já jsem se vzbudil, zdálo se mi, že tam ten chlapec stál a díval se na mě. Byl jsem úplně zpocený a viděl jsem, jak se na mě dívá, jak tam sedím po tom útoku, proto jsem ten dopis napsal.

 

K dotazu JUDr. Lžičaře obžalovaný uvádí:

Ten dopis, který jsem poslal Vám, jsem já neposílal dětem Kočkovým, ani nikdo ode mě z Axy. Dopisy šly na pana dr. Lžičaře a požádal jsem dr. Červenku, aby kopii poslal panu Václavu Kočkovi staršímu a panu Šlajerovi, byly to kopie těch dopisů, které jsem zaslal panu JUDr. Lžičařovi, nikdy nebyly zaslány dětem Kočkovým. Reagoval jsem na projev pana Šlajera v Blesku. Nebyl to dopis specielně adresovaný panu Šlajerovi, ale kopie dr. Lžičařovi. Ten dopis jsem odesílal panu Šlajerovi, protože z těch osmi bodů, které jsem v tom dopise napsal, které jsem považoval za hranici trestného činu, se týkaly pana Šlajera pouze dva, asi se mi už nechtělo psát další dopis. Vyjmenoval jsem ty body panu Lžičařovi, aby nedělaly ty věci, co dělají, protože oni měli možnost v tisku se předvádět, měli možnost komunikovat s televizí, Bleskem, ale já ne. Oni tam napovídali naprosté lži, co ten pan Šlajer tam povídal o tom kokainu, o upravených střelách dum-dum apod. Dopis paní Editě Kočkové jsem psal z důvodů, že jsem viděl ve snu malého syna, jak se na mě dívá po tom útoku. Mně se vybavilo, že Václav Kočka ml. se na mě díval, možná to bylo tím, že jsem četl jeho výpověď, měl jsem sen, že ten chlapec musel všechno vidět a myslím si, že syn se své matce svěřil, ona zná pravdu.

Ohledně toho Švýcara jsem to vynechal, protože jsem se o tom již zmiňoval v minulé vazbě, jak to bylo s Heckym, protože pan Hecky zemřel na předávkování drog ve Švýcarsku. On mě zranil takovým způsobem, okovanou botou mi strhl celou část obličeje. Vystřelil jsem do vzduchu, nezastavil se, utíkal dál. Nevím, proč se to zmiňuje u tohoto soudu, když je to dávno uzavřené. Já si pamatuji, že mi poděkovalo švýcarské zastupitelství za to, jakým způsobem jsem ten příběh vyřešil. Já jsem tomu případu nevěnoval žádnou pozornost, nevím, jestli to trestní řízení bylo proti mně podmíněně zastaveno. Na narozeninách pana Paroubka jsem byl představen, já se nikomu nepředstavoval. Není pravdou, že jsem řekl, že jsem ten známý pedofil Duričko, já jsem řekl, že jsem ten ze zprávy Kubiceho. Pan dr. Lžičař se plete, za pedofila byl označen pan Paroubek, ne já, já jsem měl „pást“ ty dcery. Dnes jsem si dal ze studia spisu dohromady tu výpověď, ne při prvních výpovědích. Moji dnešní výpověď neovlivnil zn.posudek pana JUDr. Náchodského, já tvrdím od samého začátku, že proto, abych prokázal nevinu u tohoto soudu mi stačí pouze znalecký posudek z balistiky a pitvy, já nepotřebuji vůbec nic k tomuto soudu, tzn. že jsem i řekl, že Lucie nemusí k soudu, nemusí nikdo. Co se týče toho, jestli pan Kočka ml. použil ruce, pěsti, hrany dlaní, tak já jsem o tom přemýšlel, zakoupil jsem si literaturu o těchto úderech. Já jsem ten úder neviděl, předpokládal. Prostudoval jsem to v literatuře, přemýšlel jsem, jak se to mohlo stát, vždyť to bylo během tří až čtyř vteřin všechno ukončené. To není hospodská bitka. Já jsem kus chlapa, chlapovi se postavím, ale mě nikdo nevyzval.

 

Z dotazu předsedkyně senátu obžalovaný uvádí:

Jak můžu vědět, že to bylo během tří, čtyř sekund ukončeno, vím, protože to vím z literatury. Z osobního prožitku a vnímání vím, že to bylo ve vteřinách. Je to určitá komunikace mezi vědomím a podvědomím, vychází to z mých zkušeností. Na průběh celé té události si nepamatuji. Pamatuji si nějaký ten první úder, sladkost krve a bolest. Já si myslím, že mě udeřil pěstí, rozhodně mě musel udeřit rukou.

 

K dotazu JUDr. Lžičaře obžalovaný uvádí:

Že pro mě Kočkové představují organizovaný zločin a klan, tak k tomu jsem došel po přečtení Kubiceho zprávy, protože jsem do toho byl zatažen a zmanipulován. Kubiceho zpráva je konspirační hra někoho, kdo chce někomu ublížit. Blábol to byl napůl, já skutečně na moři byl, skutečně jsem malé dítě měl a jachtu jsem měl. Co se psalo v Kubiceho zprávě o mně, byl blábol a pokud se týče Kočkových, tak je považuji za lidi, kteří se v tomto světě pohybují, protože jsem si o nich přečetl spoustu literatury a mám 6800 e-mailů z internetu o nich. Knihu Podrž tašku mám dlouho, Kmotra jedničku i dvojku dlouho, vycházím z Mladé fronty dnes a z Respektu. Já Kočkovi nepovažuji za kuplíře a zločince, to vůbec ne. Jestli jsem pana Kočku staršího pozval na své narozeniny 10.října, to si nepamatuji, je to možné. Na narozeniny zve můj sekretariát, možná byl na seznamu. Já se tím nikdy nezabývám, ten seznam je dvacet let starý a stále se doplňuje. Mohu připustit, když se mě ptala sekretářka, jestli pozveme Kočkovi, možná jsem řekl, ať je pozve. Nevylučuji, že jsem ho mohl na narozeniny pozvat. Já si myslím, že s Kočkou jsem na baru vypil pouze jednoho panáka, ten druhý jsem vypil se starým Kočkou. Stál jsem s ml. Kočkou asi 5-10 minut. Já jsem s ním neměl na baru vůbec žádný rozpor, já jsem se bavil víceméně s Martinem Vlastou a s Adíkem, spolu jsme se skoro nebavili. Já jsem svým způsobem ke Kočkovým vzhlížel s úctou. Nevylučuji, že jsem Kočku mohl na narozeniny pozvat. Proč jsem na internet dal tu výzvu bojovníkům, aby byl zničen klan rodiny Kočkových, já jsem to vysvětloval v tisku, tato pasáž byla trochu nepochopena. Před vánocemi loňského roku jsem zjistil, že jsem v tomto příběhu úplně sám, že poškozená strana si může dovolit, co chce, využívá média, tisk, dělá, co si zamane, lže, vymýšlí si a já nemám jediný obranný prostředek. A naopak tiskovka, kterou uspořádala věznice, se obrátila proti mně, dostal jsem rozšíření vazby o písmeno c). Rodina Kočkova se vyjadřovala k této záležitosti do tisku, mám to zmapováno, dostane žalobu ode mě Jan Kočka, aby to vysvětlil, jak to myslí, „vražda zůstane vraždou“ a aby vysvětlil, jak to myslí, že „Ďuričko si může dýchat vzduch, že si může jíst vězeňskou stravu, dívat se na televizi a jeho brácha je mrtvý“. Co jsem myslel tím, že je potřeba dát definitivní mat Kočkově rodině, to vysvětluji tak, že hraji celý život šachy, vždy je třeba si stanovit taktiku obhajoby, já jsem původně právníky ani nechtěl, chtěl jsem se obhajovat sám, když jsem viděl ten megapohřeb, tu nadřazenost, tu nadlidskost, tak jsem si uvědomil, že jsem v tomto souboji úplně sám, proti kapitálu, penězům, vlivu a moci, tak jsem zvolil taktiku. Pohřeb jsem nazval přehlídkou organizovaného zločinu v Čechách, protože jsem je tam viděl. Já tam viděl minimálně čtyři lidi, kteří by do toho organizovaného zločinu patřili, jsou tak popisováni v tisku, viděl jsem je na fotografiích – Starku, Spěváka a další. Píše se o nich, že jsou zločinci, nevím to, také byl ve vazbě pan Starka, asi ano. Já jsem přemýšlel, jakou taktiku obhajoby zvolím, dostal jsem písmeno c), takže jsem před vánocemi neviděl ani rodinu, tak jsem zvolil taktiku internetového souboje, zvolím taktiku šachové partie, kdy odborné a laické veřejnosti dám políčka věží, aby mi chránili křídla. Tak jsem věřil, když zveřejním nepravdivé údaje, že se mi ozve odborná veřejnost, experti, lidé poškození rodinou Kočkových, využil jsem fenomén veřejného mínění. A splnilo se to, dostal jsem 6.800 vzkazů. Těmi kobercovými nálety na pozice zla, jsem myslel, že nevím, kde to zlo je, když nevíte, kde ten terorista je schovaný, musíte to bombardovat plošně. Že jsem v tom dopise mínil rodinu Kočkových, to jsem nikdy neřekl. Volil jsem taktiku obhajoby, potřeboval jsem zjistit, abych měl něco v ruce, já ani nevěděl, že Václav Kočka byl trénován v kickboxu a v thaiboxu, to jsem se dozvěděl přes internet. Nevím, jestli jsem od roku 1992 v Axe. Nevím, jestli jsem byl od roku 1992 v Axe členem česko-rakouské společnosti. Nikdy jsem nevyučoval v Axe bojové umění, za mě tam nikdy netrénovala policie služební zákroky. Vůbec nevím, jestli byl nájemcem Axy na ten výcvik pan dr. Náchodský, za mě nikdy.

 

K dotazu Mgr. Veverky obžalovaný uvádí:

2 dcl, ani ne, červeného vína jsem pil hned na začátku, v sedm hodin, když jsem přišel před začátkem autogramiády. 2 dcl jsem si určitě objednal, ale skleničku jsem nedopil.

 

Podle § 207 odst. 2 tr.řádu se čte výpověď obž. na č.litu 78 – čtvrtý odstavec.

K tomu obžalovaný uvádí:

Nejsem si jist, kolik jsem vypil.

 

K dotazu Mgr. Veverky obžalovaný uvádí:

Víno jsem pil určitě před začátkem autogramiády, pozná se to podle účtu, co jsem platil. Přípitek byl s burčákem, ale já burčák jako přípitek nepil. Ty panáky s Kočkou jsem pil až po půl jedenácté, tedy asi půl hodiny před útokem, rozhodně to nemohlo být dřív. Já jsem seděl celý večer na stejném místě. U toho stolu se hosté střídali, hosty bych nechtěl jmenovat. Složení pan Šlajer, paní Hanáková, Kočka starší, až po odchodu od baru, tedy po půl jedenácté, oni k nám přišli. Nejdříve ke stolu přišel pan Šlajer s paní Hanákovou a pak se tam posadil pan Kočka st., ten zhruba deset minut před útokem na chvíli odešel, já si myslel, že pro pití, protože Šlajer pořád chtěl pít vodku. Já se neotočil, nevím, kam šel. Pana Kočku staršího jsem na baru neviděl, byl tam, když jsem tam byl já, to jsem si přečetl ve výpovědích. Ten, kdo je poškozený a leží na zemi, jsem na místě vůbec nevěděl, to jsem se dozvěděl až v Kongresové. Byl jsem ve velkém šoku, nevěděl jsem, co se děje. Všechno jsem si později dovodil. Při útoku jsem neznal totožnost toho člověka a u ošetřování jsem už nebyl. Že byl zabit pan Kočka ml. jsem vůbec nevěděl, když mi řekl pan vyšetřovatel, že jsem zastřelil asi vraha pana Mrázka, já jsem myslel, že v ten moment umřu. Když jsem upadl na ty hýždě, tak jsem se nedostal hlavou k chodníku, do nosu jsem se při pádu uhodit nemohl. Kdybych spadl na nos, tak ho mám odřený. Jaký to byl typ úderu si dovozuji dnes ze spisu. Při tom původním výslechu jsem stále říkal, že ani nevím, co měl na sobě, že nevím, jak mě udeřil. Já jsem si to vykonstruoval podle toho, že tam byl otec Kočka, nebylo tam žádné místo, byl jsem u zdi, tak musel mi dát ránu přes něho. Ale potom z výpovědi a z toho, co jsem viděl, že byl u mě. Já jsem ještě před přečtením spisu studoval literaturu, já si přál, aby mi poslali zaměstnanci posilovny knihu, protože mi spolubydlící tvrdil, že se zblázním, že musím začít cvičit. Tak jsem si nechal přinést literaturu, jak mám posilovat a tam jsem se to dočetl o těch úderech.

 

K dotazu JUDr. Červenky obžalovaný uvádí:

Já mám po té události pořád zdravotní komplikace, chodím k zubaři, neví, co se mnou, já se nemohu dotknout zubů, je to jako kdyby chtěly vypadnout a bolí mě půl roku horní čelist. U výslechu na policii jsem byl psychicky na dně, nechtěl jsem ani svědky, ani právníky. Já neumím posoudit z lékařského hlediska, jaký vliv ty údery měly na člověka. U výslechu jsem se cítil velmi špatně psychicky, fyzicky krom těch bolestí v hlavě dobře. Cítím hučení v uších, ale s tím mohu fungovat. Já jsem začal vnímat, až jsem byl s tím bodyguardem, tak jsem si začal uvědomovat, viděl jsem Lucii, jak tam stála venku. Slyšel jsem neskutečné výhrůžky pomstou a zabitím a potom jsem to slyšel i v televizi Nova v záběrech. Bylo řváno „Vydejte nám ho, vydejte nám ho, my ho zabijeme sami“ nebo „Zabijte tu čubku, ať neporodí vrahovi dceru.“ Já vůbec nechápal proč. Od toho posledního rozhodování o vazbě z února 2009 mám se svojí rodinou vztahy v pořádku, stojí za mnou. Rodiče jsou v nemocnici každých 14 dní, mám vážně nemocného bratra, který umírá, prosil bych k tomu přihlédnout. On má umělou ledvinu a půjde na operaci srdce, proto bych chtěl být vyšetřován na svobodě, rozhodně nikam neuteču. Pokud bych byl propuštěn z vazby, pracoval bych dále jako jednatel společnosti, živím rodinu.

 

K doplňující otázce státní zástupkyně obžalovaný uvádí:

Pamatuji si, že starého Václava Kočku velmi usměrňoval Martin Vlasta, on mě doprovázel pouze ke dveřím. Když jsem stál s tím bodyguardem, tak Václav Kočka st. tam už nepřišel. Václav Kočka st. nebyl za mnou za ulici.

 

Podle § 213 odst. 1 tr.řádu se přehrává záznam z rekonstrukce na místě činu s obž. Ing. Bohumírem Ďuričkem.

 

Podle § 213 odst. 1 tr.řádu se čte protokol o provedení rekonstrukce na č.listu 82-83, 84-90 a fotodokumentace pořízená z rekonstrukce na č.l. 249-254, foto č. 4-24.

 

Obž. Duričko podle § 214 tr.řádu uvádí:

To jsem nebyl já, já jsem se v životě neviděl v takovém stavu, jako jsem se tam viděl, bylo to poprvé v životě. Jsem z toho šokován, takhle bych nevypadal, ani kdybych vypil čtyři láhve whisky, zřejmě ty prášky nebo stres. Byl jsem jiný v chování, v gestikulaci, já jsem si připadal jako namol opitý. V té rekonstrukci je spoustu věcí pravdivých, ale také neskutečně lživých a nepravdivých. Rekonstrukce byla přesně sedm dní po události, to bylo v období, kdy jsem bral pět psychotropních prášků denně. K vlastnímu aktu chci říct, že jsem si tam všiml několika prvků, že jsem se snažil ve své paměti vymodelovat, i když jsem řekl, že nevím, nepamatuji si, ale řekl jsem, viděl jsem, střílel jsem do stropu, ale já jsem už při rekonstrukci měl v rukou výpověď pana Kočky st. a měl jsem v rukou výpověď Lucie Staňkové, proto jsem už věděl, že to byl chlap, který byl cvičený v thaiboxu, věděl jsem, že má 100 kilo. Ty výslechy šly velmi rychle, byly již o víkendu hotový a právníci mi kopie těch výpovědí dali, proto jsem se snažil nějak přizpůsobit ten děj při té rekonstrukci té skutečnosti, kterou jsem už vlastně znal. Mohu říct, že ta rekonstrukce neodpovídá skutečnosti, je třeba se podívat, co viděli svědkové. To prostě nejsem já.

 

JUDr. Červenka uvádí:

V protokole o průběhu rekonstrukce není přepsána ta poznámka obhajoby, která tam byla trochu nečitelná a zněla tak, že pan znalec Kubej pokládal otázky, které  upozornily na rozpory ve výpovědi podezřelého a dle názoru obhajoby nejsou vůbec procesně použitelné a nemělo by k nim být přihlíženo.

 

Obžalovaný uvádí:

Já jsem pořád hledal nějaké odpovědi, já jsem se viděl, jak jsem pořád přemýšlel, co se vlastně stalo. To je absurdní, já jako celek to teď jako obžalovaný musím odmítnout. Nejsem to já, jsem pod vlivem drog či prášků, jsem jiný člověk.

 

Obhajoba dotázána, k čemu by měla vypovídat Markéta Palečková, která na místě v době střelby nebyla.

JUDr. Červenka uvádí, že by měla vypovídat k situace na místě po střelbě, zejména před restaurací, a k osobě poškozeného.

 

Hlavní líčení se ve 12.50 hodin přerušuje do 13.45 hodin.


Ve 13.55 hodin pokračováno v přerušeném hlavním líčení.

 

Před zahájením dokazování obž. umožněna krátká rozmluva s jeho obhájci.

 

Prohlášeno  

u s n e s e n í

 

Návrh na doplnění dokazování výslechem svědkyně Markéty Palečkové se

z a m í t á .

Dáno stručné odůvodnění.

—————

Zpět